Z dějin obce Sloupnice

V táhlém údolí potoka Bílá Labuť leží obec Sloupnice, téměř 7 km dlouhá. Byla založena zřejmě v době kolonizace zdejšího kraje na počátku XIII. Století. Existuje však také domněka o starším původu obce již z IX. Století. Jméno obce se vyskytuje poprvé v opisu listiny z let 1150 - 1167. (Podle jiného výkladu jde o jméno potoka Sloupnice, latinsky Zlupnic. Po husitských válkách patřila Sloupnice spolu s litomyšlí i Českou Třebovou Vilému Kostkovi z Postupic. Roku 1371 prodal Jan Kostka z Postupic 13 statků Litomyšli. Horní Slounici prodal Václav Litovlický z Doubravice roku 1485 Janu Kostkovi, avšak již v ropce 1506 se stal majitelem Horní Sloupnice Vilém z Pernštejna a od r. 1544 (až do roku 1848) opět město Litomyšl.

V době husitské byla i Slounice husitská, za Kostků se ujímalo bratrství, neboť v té době se na Litomyšlsku usazovali od jinud vypuzení Čeští bratři. Mandátem Ferdinandovým pak byli r. 1548 vypuzeni a bratrský biskup Augusta byl v okolních lesích jat a 25. dubna sťat. Protireformace dostoupila vrcholu az působení jezuitů. Město Litomyšl však zacházelo s nekatolíky mírněji než zámecká vrchnost (Trautsmanndorfové). Katolického faráře se Sloupnice dočkala až roku 1710, kdy se údajně kacířství "zle se šířilo". Po vyhlášení tolerančního patentu se k helvetským evangelíkům přihlásilo 609 obyvatelů, kteří si od roku 1783 spolu e evangelíky z okolí (z Džbánova, Voděrad) vydržovali svého faráře. V roce 1783 byl ve Sloupnici postaven katolický kostel.

Podle sčítání lidu v roce 1921 měla Sloupnice 2667 (českých) obyvatel, z toho asi 2/5 evangelíků a 3/5 katolíků. Katastr obce je velký - měří 2991 ha, srovnatelný s mnohými městy. V obci byl čilý spolkový život. Ve dvacátých letech zde hrály dva spolky divadelních ochotníků "Havlíček" a "Horský", byly zde organizace Sokol (od r. 1905) a Orel, dva sbory dobrovolných hasičů, střelecký spolek. V obci byl farní úřad římskokatolický i četnická stanice. Obec postavila již před I. světovou válkou pěknou obecnou i měšťanskou školu, působila zde také lidová škola hospodářská a soukromá škola klášterní. V roce 1928 bylo započato se stavbou zdejší sokolovny podle projektu akad. Arch. Vojtěcha Vanického, stavbu s nákladem 400 000 Kč (mimo vnitřní zařízení) provedl arch. Jan Lustyk, stavitel z České Třebové. (Oba jsou sloupenskými rodáky).

V okolí Sloupnice nebo přímo v obci nalezli náměty k obrazům malíéři Slavíče, Honsa, Šplíchal, k literárním pracím Alois Jirásek (Otec) a Tereza Nováková (Dvě stařenky). V roce 1925 byla obec rozdělena na Horní a Dolní Sloupnici, v současné době je opět spojena. Administrativním uspořádáním, platným od roku 1960, je nyní Sloupnice zařazena do okresu Ústí nad Orlicí, čímž byly postupně zpřetrhány mnohé historické vazby na město Litomyšl.

Před šedesáti lety bylo ve Sloupnici 8 hostinců, 6 kovářů a podkovářů, 2 koláři, bednář, 4 kramářství, 5 obchodů se smíšeným zbožím, drogerie, 2 sklady lihovin, 7 krejčích, 3 modistky, 7 mlýnů, 3 pekaři, mlékárna, 9 obuvníků, 5 truhlářů, 3 tesaři, 2 cementárny, cihelna, zednický mistr, soustružník, výrova čerpadel, 8 prodejen tabáku, 8 výčepů lihovin, lihovar, občanská záložna, lékař… Porovnáme-li s tímto dnešní možnosti zaměstnání v obci, vidíme, že velká část obyvatel Sloupnice musí za prací dojíždět do okolních měst - do Vysokého Mýta, Litomyšle, Ústí n. O. a také k nám do 17 km vzdálené České Třebové.

(Podle B. Paďoura)

 "Je to dlouhý jako Sloupnice" (besídka)

Dolní a Horní Sloupnice je známa svou délkou široko daleko."Je to dlouhý jako Sloupnice" říkají jinde" a u nás zase říkají, že to tu je jako v Londýně, protože lidé na obou koncích obce se navzájem neznají. A je to tu samý Mikulecký. A opravdu, když jsem sem před lety přišel učitelovat, bylo tu "jen" 72 Mikuleckých. V každé třídě jich bylo rovněž několik malých a nestačilo obyčejné rozlišení na "starší" a "mladší". Kolik jich je teď, nevím přesně, ale o mnoho méně ne. Je tu však též mnoho Šplíchalů, Chlebounů, Janeckých, peterků, Kroulíků, Bohuiňků atd. Aby je lidé snáze rozeznávali, přezděli téměř všem a mnohým velice trefně. Málokdo u nás má jedno jméno. Podle velikosti živnosti je u nás "velký" a "malý" Mikulecký, Šplíchal a Šplíchalíček, "Hlavatej", "chlupatej" a "bohatej" Peterka, Novák "Pámbu" má dlouhý vousy, "u bejvalejch" Morávků je památka na doby, kdy byl Morávek starostou atd. A teď si představte, že přišel do Sloupnice telegram na Jana Mikuleckého bez udání čísla domu! Chudák listonoš. On byl sám Jan Mikulecký! Proto kdybyste k nám někdo psal, zeptejte se dobře na číslo, ať to nedostane jiný neb jiná do ruky…

A jak se u nás mluví! Známé litomyšlské "cák" a "kdák" už mizí, ale přesto byste s požitkem vyslechli některou naši "tetku", když vykládá: "Tak přeci pojdej, jk to na póli vypadá? Přijdu k vám třá vo polednách. Chleba je dnes drubek rozbehlej. Už je pul paty. Rozbil si pátu a kůtko. Uďál si na hlavě bauli. Eště je tam drubek nadívajny (nákypu)…." Ve Slounici se dává "slepicům", husám se dávají "slejšky", dobytku "sekajna", prádlo se věší na "vidla" (bidla), na stromě jsou "kloníky" (větve), zahrady se polévají "loužnicí", hoši vypalují"fůsy", "pejcají" míč, prach utírají "handrou", chodí do "Střebový" (do České Třebové)… A těch jadrných přirovnání a pořekadel! Jinde je kluk špinavý jako prase, ale ve Sloupnici je "zima jako prase", lidé jsou něčemu "neradi jako prase", vůbec většina věcí se dá přirovnati k tomuso domácímu zvířetiů div ne děvče: hezké jako prase. Kdo chybí "uďál pudla". Kdo si neví rady "je z toho Janek", kdo spěchá, běží "s pepentýnem", povídálek je "slepičí trepka", je-li společnost bez nálady, řeknou: "Tady scíp´pes.

Jasná jsou přirovnání: Sedlák jako z bláta bič. Sdpraví to jako vítr chalupu, Upejpá se jako staré boty v komoře. Vykračuje si jako žebrák před posvícením. Má síly za tři shnilé. Chytrý je, že by mohl myši chytat. Člověk aby z toho dostal choleru! Nekoukej jako sůva z nudlí! Táhne se jako drahota. Pro krejcar by s kozou v louži tančil.

Národopisných památek je u nás již málo, nejspíše ještě malované truhly a staré loktušky. Tam, kde dnes stojí moderní sokolovna, stála jedna z nejstarších sloupenských chalup, ještě se sbunem přib ousrání se na půdě našla malovaná skříň z roku 1800, která bude sloužit jevištnímu zařízení. Lidové zvyky se tu udržovaly déle než v jiných vsích, ještě před válkou trvalo posvíce a pouť po dvou dnech, svatby tako tři dny, křtiny či hody jsou dosud okázalé, i masopust, tj. zabíjačka. Při žádné rodinné slavnosti nesmějí chybět sousedé a musí býti veselo.

B. Padour, Sloupnice 1930.